Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie kočky zvané Ruská modrá

25. 1. 2006

Podle názvu plemene pocházejí tyto půvabné kočky s krátkou hustou srstí z Ruska. Říká se, že kromě srsti má i modrou krev, protože byla chována na carském dvoře. Ruská carevna Kareřina II.Veliká si prý nechala obstarat modrého kocoura, kterého pokřtila Monsieur Malachite. Vozil se císařským kočárem a pečovala o něj vlastní komorná. Carevna ho sama rozmazlovala. Rozšířená domněnka, že byla ruská modrá kočka ještě před revolucí v roce 1917 palácovou kočkou ruských carů se pravděpodobně opírá o uvedenou skutečnost.

Ruská modrá kočka byla také zřejmě společnicí na lodích Vikingů při jejich výpravách.

Ruské modré kočky byly vystavovány již kolem roku 1900. Je známo, že před více než 200 lety byly objeveny v okolí Archangelska, ruského přístavního města u Bílého moře. Angličtí obchodníci vzali s sebou tyto kočky do Velké Británie, kde byly často vystavovány pod jménem "archangelská kočka". Kvůli ruské revoluci neměla však veřejnost ve Velké Británii valné mímění o ničem, co bylo jakkoli ruské a proto plemeno bylo téměř zapomenuto. Druhá světová válka znamenala pro plemeno opětovné ohrožení, protože zbylo jen pár exemplářů a tak šlechtitelé, aby předešli dalekosáhlé příbuzenské plemenitbě, museli hledat záchranu i u modrých siamek, které přispěly k obnovení tohoto plemene. Úplné obnovení se podařilo až v polovině 60. let 20 století. Ruská modrá kočka je opět unikátním plemenem a to jak charakterem, tak zevnějškem a vykazuje jen málo shod s orientálními kočkami.V omezené míře se nyní chovají i ruské bílé a černé kočky, dlouhosrstým ruským modrým kočkám se říká "nebelung". Český chov ruských modrých koček patří k evropské špičce.

Modré zbarvení není jen výsadou ruských modrých koček. Pouze v modré barvě se chovají i kočky kartouzské a korati. Modrá barva je uznávána u většiny ušlechtilých koček: perských, exotických, britských, evropských, orientálních, ale i u manxů a rexů. Sice méně často, ale plná modrá se vyskytuje i u mainských, sibiřských či tureckých angor. V různých intenzitách odznaků vykazují modrou i siamky, birmy, ragdolové či kočky barmské.
Chovatelsky žádaná je vždy světle modrá srst. Té se dosahuje výběrem co nejsvětlejšího rodičovského páru a posléze selekcí. Modrý odstín srsti způsobuje přítomnost recesivního alelického páru dd. Recesivní alela d (dilute) vyvolává shlukování pigmentových zrn v chlupu, takže místo černého zbarvení vzniká odstín modrý, ve starší literatuře uváděný jako maltézský.
Chov tohoto plemene u nás má poměrně širokou základnu. Plemenná kniha Sdružení chovatelů koček registrovala v roce 2002 na 148 přírůstků (odchovů i importů).
V jednom výstavním katalogu byla napsána tato charakteristika: „Ruské modré kočky jsou svým vzhledem stříbrné šelmy exkluzivní postavy, milé a mazlivé povahy, zdravě temperamentní a velmi inteligentní ...“
To zajisté vědí i dnešní chovatelé a majitelé chovatelských stanic Blue Orchid, Mogadiscio, Happy Eyes, Lakmé, Phoebe, a dlouhých třicet let i Rosa Glauca. Vědí to i další obdivovatelé těchto krásných koček.

Ruská modrá kočka je vyrovnaná, osobitá, ráda si hraje, ale také má ráda svůj klid a nepotrpí si na příliš hlučné prostředí. Bývá aktivní do pozdního věku. Jen zřídka vytasí drápky, je dobrosrdečná. Má smaragdově zelené oči. Dvojitá srst ruské kočky je krátká, hedvábná a jemná, obzvláště na dotyk. Hlas ruské modré kočky je jemný a příjemný, dokonce i kočky v říji se neprojevují příliš hlasitě.

Obrazek