Jak jsme marodili
Jak jsme „marodili“. Krom mé přítulné a věrné alergie, která má v tomto jarním počasí poťouchlou radost, že se mi může připomenout, když nádherně kvetou a voní keře i stromy, dokonce i byliny a tráva, tak se rozhodla i madam chřipka, že mne poctí svou návštěvou. Co se dá dělat. Venku je jak vymalováno, modré nebe bez mráčků, slunce hřeje a vysmívá se mému rozhodnutí ulehnout do postele. O to víc ukazuje své umění vyčarovat téměř letní pohodu. Mám na sebe vztek. Celou zimu jsem se statečně držela pohromadě za přispění lékových berliček a teď, když nám počasí předvádí azůro a v práci je shon (kdy není?) já začnu marodit. Jo, jo, jak říkala manželova velmi jadrná babička: „Tu si neber, ta furt chcípá“. (Sama se dožila úctyhodných 96 let.) Tak zase chcípám..... Alespoň si trochu odpočinu, třeba i stihnu nějaké domácí resty, na které nezbývá přes týden čas. Nakonec jsem ale ráda, že si můžu lehnout do postele a zapomenout na svět. A koukejme se? První, kdo se rozhodl, že mě v tom nenechá samotnou, je náš naháč Krejg. Jedním plavným skokem je u mě v posteli a celý radostí bez sebe se zavrtá do peřin. Paničku má celý den pro sebe, kdy se mu tohle zase poštěstí? Opustila jsem předsevzetí, že pes do postele ani omylem. Když on tak pěkně hřeje a je tak šťastný, že mě může být nablízku! A copak to nevidím? Svéhlavička kočka Mařka, že by taky marodila? Takhle kdyby byl doma páníček, to bych se nedivila, že leží u něj, ale jak to, že přišla ke mně? No, nejsou oni zlatí? Obvykle pes odpočívá přes den ve svém pelíšku. Kočku není skoro vidět pro ty její důmyslné úkryty, někdy se objeví na akvárku a vyhřívá se na poklopu teplém od zářivky. Teď se prostě oba svorně rozhodli, že se bude marodit hromadně. Ani se neodvažuji pohnout, abych snad tuhle chvíli nepokazila. Jenže nakonec stejně musím..... Ach jo, to už v té posteli asi nebudou, až se vrátím. Houbeles, když přijdu zpět, tak zjišťuji, že nejenom že oba zůstali, ale já si pomalu nemám kam lehnout, protože se roztáhli doširoka! Tak hele, kdo je tady nemocný? Tahle vítaná přítulnost jim zůstala celý týden. Hned pochopili, že se do postele musím vejít i já a tak se sestěhovali na jednu půlku a druhou mi blahosklonně přenechali. Ani pozdější výměna povlaků je nijak nevyvedla z míry. Trpělivě čekali, kdy už se zase budou moci vrátit zpět a sdílet se mnou mé trápení s nezvanou nemocí. V mezičase se oba položili na staré povlečení, které jsem odložila na zem. Asi mi tím chtěli naznačit, že hodlají pokračovat v kurýrování, i když je venku tak hezky, což si Mařenka šla na okno sem tam zkontrolovat. Později jsem ale pozorovala, že se ležení těm dvěma spolu zalíbilo a setrvávali tak i když jsem už netrávila v horizontální poloze celý den. Potvory. Komici miloučký. Jejich solidaritu jsem si opravdu užívala a těšila se z jejich nehrané přízně. Píšu tuhle story a kde myslíte, že je pes a kočka? Ale já už jsem skoro zdravá, tak vstávat! 18.5.2006
|
