Proč pes značkuje?
Uveřejněno se souhlasem autorky paní Dr.Ireny Sehnerové a nakladatele pana Dr.Jana Hollauera
Webové stránky Dr.Ireny Sehnerové http://aura.sehnerova.cz
Webové knihkupectví http://knihybezpostovneho.sehnerova.cz
Kynológyje aneb Auřina PROČ - Proč pes značkuje
Pes jako každý psovitý savec „myslí“ nejvíce nosem. I člověk je savec, což vím od naší sousedky, neboť co chvíli vykřikuje, že její starej zas někde nasával, že jí vjednomkuse saje krev, že jí vysál mládí a krásu... S tou krásou to fakt přehání, protože co ji pamatuji, vypadá pod psa!
Náš pán je všesavec. Podívej, Josef, když je všežravec, musí být i všesavec! To dá psí rozum! Kde jsem to jenom... Aha! Náš pán je všežravec a všesavec! Denně spolu s kafem nasává nové a nové informace o živé současnosti, až je z toho dočista grogy. Přílišné nasávání vědomostí totiž poškozuje mozek a játra. Všiml sis, Pepane, že blbci, co dokáží nasávat jen bechra, kypí zdravím? V reálu to s naším pánem vypadá tak, že si ovívá mozkovnu s mírně vyznačeným stopem novinami a lamentuje, že už ničemu nerozumí a že na dnešní dobu nemá pajšl. Kocour Uhlíček je taktéž savec, protože z paniččina hrníčku nasává kakao. Když kočky výjimečně myslí, tak myslí spíše ušima než nosem. Lidé se po nás psech opičí tím, že říkají: „Cítím v kostech, že se něco semele! Na průšvihy já mám nos! Pociťuji k tomu či onomu nedůvěru!“ a podobné nesmysly, jelikož mnohdy ani necítí, že se jim přímo za zadkem – pardon – za zádí pálí na plotně cibulka, a to je odér, který pes cítí, vane-li příznivý vítr, na kilometry daleko!
Ty budeš, Pepíno, asi taky savec, protože saješ kolu brčkem a ondyno jsi cucal rampouch ze střechy a dojel vajgla, co zahodil kluk z učňáku, no fuj, já jsem tě dobře viděla!, takže budeš-li furt sbírat, bude tě muset máma odčervit a dát ti košík!
Pes značkuje močí za stejným účelem, za jakým si člověk vykolíkuje nebo oplotí svůj pozemek, orazítkuje dokumenty nebo podepíše svou věc. Když si já, fenka Aura, očůrnu kus pažitu, je to jako když si slečinka z hóch penzionátu vyšije růžovou nitkou do rožku kapesníčku svůj monogram! Zatímco páníček si dal vytisknout vizitky, já coby soukromou vizitku používám svou pachovou značku! Kdyby se řídil mým příkladem, vyšlo by ho to mnohem levněji! Jenom by musel pít močopudné čaje, aby hojněji značkoval!
Pes dává kapkami moče všem na vědomí, že jím takto označkované teritorium je jeho území, jím označkovaný strom jeho strom, že kalhoty s jím označkovanou nohavicí obsahují jeho pána! Pach každého psa je individuální, takže každá psí značka je značková!
Značkování močí lze považovat za jakýsi čuraštempl, který každý pes respektuje, není-li to přestupník psích zákonů nebo natolik dominantní, vlivné zvíře, že si může dovolit zákon přečurat, to jest přeznačkovat!
Pes stejně jako každé v krajině se pohybující zvíře zanechává pomocí značkování tzv. pachovou stopu. Pachová stopa je svérázná zpráva pro cizí čoklíky, umísťovaná fikaně do úrovně čenichu. Do lidštiny ji lze přeložit jako: „Toto území je mé!“, „Tato věc je má“, „Bacha, jsem nablízku!“ Zpráva velmi dominantního zvířete obsahuje podrobnější informaci: „Toto území je psa Chána!“, „Tato věc je psa Bleska!“ či „Všechno na světě je fenky Aury!“
Pachová stopa prozradí i informaci, kdy se její tvůrce teritoriem pohyboval. Vymezuje tedy nejen prostor, ale i čas. Proto hovoříme o čerstvé stopě, vychladlé stopě... Několik hodin starou pachovou značku bázlivější pejsek přeznačkuje, čerstvou pachovou stopu psího ranaře raději obejde.
Žádný vlk, kojot, šakal, dingo se neopováží zvednout zadní nohu a značkovat na cizím teritoriu! Na cizím teritoriu se chová jako agent cizí rozvědky – nenápadně! Stejně se chovají psi přírodních plemen, než dospějí a získají sebevědomí. Když jsem byla malá psí holka, vzala mě paní na výlet. Celý den jsem nečurala, aby mě nevyčenichali na Táborsku vlci! Marně mi paní, která se obávala, že puknu, vysvětlovala, že spíše narazíme na Červenou Karkulku než na vlka! Geny jsou holt geny! Dnes bych ráda nějakého vlka potkala, abychom hodili řeč, ale zřejmě z Česka v období normalizace spolu se zbytkem české inteligence emigrovali, nebo je sežrali rudí karkuláci...
K teritoriu se váže i útočnost každého tvora. Teritoriální instinkt mají jak ryby, tak hmyz, tak ptáci, tak savci. Největší teritoriální instinkt, co vím, projevil majitel autobazaru, když zmlátil kluky, kteří mu za mičudou přelezli plot. Pepo, bacha na pudy a instinkty velmi nebezpečného plemene homosavců – českých podnikatelů!
Výsostným teritoriem psa je pánův dům a přilehlé okolí – dvorek, zahrada, ulice před domem... Toto území každý den pilně značkuje a s větší či menší agresivitou – záleží na plemeni psa – brání. Není to agresivita zlá, odsouzeníhodná, nýbrž zcela přirozená, chválihodná. Můžeme ji též nazvat útočností vázanou na konkrétní místo, což je trvalé místo pobytu psa a jeho „smečky“.
Zvíře si značkuje, to jest zanechává svou pachovou stopu, nejen močí, ale i v podobě hromádky, to jest bobana. Tím, že hromádku více či méně horlivě zahrabuje, neznamená, že by se za ni stydělo! Naopak, pomocí pachových žláz umístěných na tlapkách na svou přítomnost cizí psy upozorňuje tím, že okolí hromádky zryje a překopá, čímž zanechá na inkriminovaném místě zdvojenou osobní pachovou stopu – pach hromádky a pach tlapek! Kálení tedy není pouhé vyprazdňování, nýbrž smysluplný psí obřad. Pes si k této potřebě vybírá místo podle svého uvážení, takže je často velmi obtížné přimět pejska, aby udělal hromádku tam, kde mu to povoluje městská vyhláška. Pes není člověk, který se dokáže pomstit sousedovi tím, že se mu vykálí na rohožku! Pes není, naštěstí, člověk, a tak kdo má svého psa skutečně rád, chová pro jeho instinkty pochopení a nevyšiluje, když Bobík udělá bobana před úřadovnou městské policie!
Jestlipak jsem ti, Pepane, řekla, že strážník městské policie sepsul paninu kamarádku Janu? Ne? Když Janina šicka uviděla, jak proti nim rázuje figura v černé uniformě, nahoře ukončená čepicí, dole šestačtyřicítkami a vlčákem, tak strachy upustila na chodník minibobánka. Zatímco ji strážník poučoval o povinnostech majitelky psa, jeho nudící se služební čokl vyrobil obrovskou hromadu. „Ještě jednou vás uvidím znečišťovat chodník, a dostanete pokutu!“ pravil orgán, překročil nadílku svého psa a odkráčel. Janinka se změnila v solný sloup, na tváři výraz úžasu a provinění. Chodci, kteří ji míjeli, se na ni dívali s despektem. Bodejť by ne! Taková dáma a koukejte se, jakou udělala na chodníku hromadu!
Jiná věc je, když pejsek čurá radostí, když se pán vrátí domů z práce. Tohoto mokrého uvítání se většinou dopuštějí hloupinatá štěňata nebo mladí psi, a nelze je za ně trestat! Pouze je zapotřebí zařídit, aby psí cedník pána vítal nikoli v obýváku, nýbrž u branky, nebo z předsíně načas stáhnout tébich. Stejně se v něm drží jen prach, blechy a roztoči!
Jiná věc je, když pes čurá ze stresu. To je moc smutná záležitost, věř mi! Štěně přivezené od chovatele z venkova se ocitne ve velkoměstě plném deprimujících zvuků a cizích psů, v rodině plné nevycválaných pepíků... Lidé by měli mít se psím chudákem trpělivost a nikdy ho nesmí za strachovou loužičku trestat! Nejhloupější, protože neúčinné je, když štěňátku nebo koťátku vymáchají v loužičce čeníšek! Ty sis, Pepčo, taky leknutím označkoval kecky, když tě málem přejelo auto, a nikdo ti mokrá kaťata neomlátil o čenich, naopak, všichni jsme byli tuze rádi, že nejsi placatej!
Pes může začít značkovat v domě či být nečistý i proto, že loužičkou či bobánkem vyjadřuje svou nespokojenost – milující a milovaný pán na něj najednou nemá čas, do rodiny přibylo mimino nebo další zvíře, jemuž je věnována dle názoru psa „přehnaná“ pozornost a pes žárlí... Psího Othella nehubuj a bobánka diskrétně ukliď. Pejska pohlaď a řekni mu, že ho máš ještě raději než dřív! Uvidíš, že vše se záhy v dobré obrátí!
Pes může loužičkovat i tehdy, je-li nastuzen, což se stává i jiným živočišným druhům. Tak například naše orýmovaná paní tuhle mocně kýchla, vytřeštila oči, vypískla „Juj!“, odkvapila – a za chvíli přišla v jiných džínách!
Psí značkování tedy funguje jako psí výstražná tabule. Lidé její písmo nejsou schopni rozluštit, takže se kvůli nim na ploty či branky umísťují cedule s nápisy: „Objekt je střežen psem!“, „Tady hlídám já!“ anebo „Naše čivava umí karate!“ Mezi námi, umí čivaví prd!
Já si u branky „cvrnknu“, všichni kolemjdoucí psi si automaticky přečtou mou výstražnou ceduli: „Tady vartuje Aura!“ a zrychlí krok, i když zrovinka pomáhám své paní tím, že spím na koberečku v kuchyni.
Jediné, co mne mate, jsou tyto cedulky na dveřích obchodů: Na jedné je přeškrtlá silueta psa, na druhé přeškrtlý kornout zmrzliny a nad nimi ční nápis „Wir sprechen deutsch!“ Vykládám si je tak, že člověk bez pejska, bez zmrzliny a bez znalosti němčiny má vstup do krámu zakázán!
Hele, Jožko, kam letíš? Aha! Tak zvedni při značkování nožku hodně vysoko, aby každý viděl, že nejsi žádný ser... serjožka!
