Proč se pes směje?
Uveřejněno se souhlasem autorky paní Dr.Ireny Sehnerové a nakladatele pana Dr.Jana Hollauera
Webové stránky Dr.Ireny Sehnerové http://aura.sehnerova.cz
Webové knihkupectví http://knihybezpostovneho.sehnerova.cz
Kynológyje aneb Auřina PROČ - Proč se pes směje
Co říkáš, Pepane? Že se pes nesměje? To může tvrdit jen ten, kdo nemá ani špetku smyslu pro humor, nebo, což je ještě horší, nemá ani špetku psa. Nebo, což je tvůj případ, srdnatý hochu, kdo se chce se mnou kočkovat!
Odborně se zachmuřenci říká melancholik, laicky suchar. Naše paní chroupe kvůli žlučníku suchary a kvůli sucharům navštěvuje zubaře. Z toho vyvozuji, že sežrání takového suchara musí být značně krkodusivá a chrupu nebezpečná záležitost.
Mít za pána suchara, to žádnému pejskovi nepřeji. Nepřeji to dokonce ani onomu teriérovi, který mě kdysi bolestivě štípl do zadku, protože já byla malá a on velký a paní se zrovinka koukala jinam! Soužití se sucharem musí být nuda k ukousání. Jednou paní pracovala a neměla na mě čas. Já jsem se nudila, a tak jsem se škarohlídila, že jedna babička na mne ukazovala prstem a tvrdila vnoučkovi, že žeru zlobivé děti! Řeknu ti, Pepo, se světem to jde z kopce! Dříve uličníky strašili čertem, vlkem, dědkemŤ
s holí, naši nezletilou paní Pionýrem, dnes jim vyhrožují slušnou čubičkou! Copak žeru děti? No, kdyby si umyly ruce a krk a paní mi ty malé padouchy naklepala, obalila v těstíčku... Joj, to by sousedku kleplo, že žerem od rána do večera, od pondělka do pondělka samé řízky! Pepane, nemáš chuť na řízek? Máme jich plný kastrol!
Nesměje se pouze pes, který je nešťastný, protože nemilovaný, žalářovaný v kotci, uvázaný ve stodole na slámě plné blech a neřádstva, pes hladový a žíznivý, opékající se na slunci nebo mrznoucí u boudy, pes pobíhající do zblbnutí po stejné štrece na ocelovém lanku...
Šťastný, spokojený, milovaný pes se řehní jak bzuk a je s ním velká bžunda. Aby potěšil pána, vymýšlí pro něj nejrůznější hry, kratochvíle, hádanky a rébusy, jimž se pak společně smějí. Někdy více, někdy méně, však to znáš, Pepo, jak je jeden, co to vždycky myslí tak dobře, leckdy nepochopenej...
Hele, vyhrábla jsem ti ze své sloní paměti pár příkladů, abys viděl, jaký jsem telebavič.
Tož jsem vyprubovala, jestli paní vyčenichá, kam jsem jí na zahradě o ploše 600 metrů čtverečních zakopala do závěje jednu kozačku. Do rána navíc parádně sněžilo, chachááá, ať děvenka předvede, jaký je čmuchal! Botu jí vrátila až obleva...
Zdalipak paní vystopuje, kdo zblajzl šlehajdové zákusky nachystané pro návštěvu? Ona, že prý to byla Aura. Já na to: "Kdeže Aura! Byl to vlk - Canus lupus appendix nacpalsis!" Paní se smála, já se smála, ale jen do té doby, než mi prstíkem sloupla z čenichu plátek kiwi...
Kdo rozcupoval ucho od nákupní tašky? Aura? Kdeže! Hlodavci rolní, polní a přespolní! Hihňala jsem se, že mi to spolkla, ale pak mě přistihla, jak jí soustředěně žvýkám portmonku... No a co, stejňak v ní byl jen lístek od čistírny!
Kdo vytáhl z tašky mražené kuře? Aura? Kdeže! Lední medvěd! Kde se vzali na Táborsku lední medvědi, ptáš se? Já že jsem řekla lední medvědi? To ses, Jožko, zřejmě přeslechl! Já jsem řekla, jetti! Kde se vzal na Táborsku sněžný muž z Himálají? Hochu nebohá, že ty budeš chytrej? Až to zjistí paní učitelky, že nejsi podle českého standardu, tak zkusíš jak pes!
Další příklad, kdy jsem se smála... Ehm, nemohu si momentálně na nic příhodného vzpomenout... Víš co? Zapiš si za slechy, že existují tisíce důvodů k smíchu, když se pán a pes milují.
Pes se směje očima, rozevřenou tlamou, pes se směje postavením uší a vrtěním ocasu, pes se směje radostným skákáním, válením se v trávě, pes se směje radostným loužičkováním, u psa se směje "celý pes", což je obdoba toho, když naši paní bolí "celý člověk".
Nejvíce ze všech psovitých šelem se smějí vlci. Pán říká, že je to tím, že nemusí žít s lidmi, paní zas tvrdí, že jim dosud nezakrněly obličejové svaly, jako je tomu u některých plemen psů i savců... Jéžiš, Pepo, všimsisi, jak ksichtově zakrnělá je naše sousedka? Neusměje se a neusměje... Snad jsou na tom s mimickými svaly líp její zadní tváře, co myslíš, mám to ověřit? Že bych se už nikdy neusmála? Tak tedy ne!
Vlci mají nejpestřejší repertoár mimiky a tělesných výrazů, protože žijí v létě v menší, v zimě ve větší smečce a musí spolu kvůli mírovému soužití stále komunikovat, to jest různě se tvářit a různě pózovat. Paní říká, že je to otázka socilizace... eh...sociace... Že je to otázka socializace! Uf!
Tím, že mnohá psí plemena díky ochočení či šlechtění svěsila slechy, přišla o velmi výmluvný nástroj, jímž pes s páníčkem promlouvá a jímž se i směje. S kupírovaným ocasem toho moc nesdělíš! A smát se! Řekni, Josef, komu je s krátkým ocasem do smíchu! No vidíš!
U vlka a po vlčím osrstěných a zbarvených psů hraje velkou roli kresba obličeje, která mimiku zdůrazňuje. Je to například tmavý pruh táhnoucí se od zadního koutka oka k základně ucha, trojúhelníkové skvrny nad očima, pruh na čele, který se táhne od zátylku ke kořeni nosu. Takto jsou vybarveni například němečtí ovčáci a českoslovenští vlčáci a další týpci s příměsí vlčí krve. Na všech fotkách, kde je naše paní se svým vlčákem Harykem, se hafan směje s vyplazeným jazykem od ucha k uchu. Já se směji očima, tlamou, tím, že buchnu na bok a bicykluji nožkou, směji se celou Aurou. Proč? Protože se s paní milujeme. A kde je láska, tam se to, panečku, směje, tam se to hihňá, tam se to culí!
"Krásný vzhled, je na ten boží svět!" zpívám si v rožku zahrady. Že nezpívám, že vyju? No a co? Lidé by se měli všemu chechtat a s citem si zavýt, aby nezakrněli. Mimické svaly je třeba cvičiti, cvičiti a cvičiti...
